Po noci strávené na parníku není příliš snadné soustředit se na učení. Pak ale může přijít zjištění, že i vyučující se včera večer nejspíš dobře bavili, a tak nás u zkoušky nechají, abychom sami sobě zadávali vlastní otázky. A navíc, komu by vadilo, učit se za slunečného dne u otevřeného okna a poslouchat k tomu Štěpána, jak hraje na kytaru svou novou písničku. I takové může být zkouškové.

Když se učím, opaluji se v Riegrových sadech. Přítomným klukům je horko, a tak neváhají sundat si trika. A v parku je náhle spousta polonaháčů, z nichž jen zlomek se má čím chlubit. Většina z nich má nezdravě bílou kůži a nesportovní vzhled. O to spokojenější pak mohou být ti, co se chlubí opáleným svalnatým tělem: pozorují dívky v okolí, které předstírají nezájem, a jiné muže v dohledu, kteří skrývají svou nevraživost.

Tradiční univerzitní parník se podle očekávání zvrhává v dekadenci. Po důkladné intoxikaci se několik desítek minut bavíme tím, že prohazujeme první písmena ve jméně a příjmení. Sicolas Narkozy. Chvíli před tím, než přistáváme zpět ke břehu, intelektuální společnost klesá až ke zpěvu nejhorších táborákových písní. Desítky lidí se nápadně začínají tísnit u východu a prosí o co nejrychlejší zakotvení.

Ač se to nezdá, i v Praze lze nalézt trochu balkánského temperamentu, přinejmenším když se Češka s Němkou hádají o jednoho Slováka.

Italské volební zákony: 1953 “podvod”, 1993 “bláznivý zákon”, 2005 “sviňárna”.

Večer poprvé koukáme na Citizen Kane a představujeme si americkou dekadenci, v porovnání s níž vypadají všechny naše večírky a plesy jako zábava pro chudé.

Lidé, kteří se učí vs. ti, kteří slaví. A k tomu lidé, kteří si své oslavy užívají a detailně je plánují vs. ti, kteří o svém přibývajícím věku nechtějí ani slyšet.

Ale což, je vedro, a tak se jdeme na pět minut slunit do jihovýchodní části Riegrových sadů (jasný, ne?), než zajde slunce. Roastbeef není ideální jídlo na piknik, a tak za chvíli všichni sedí se zavřenou pusou a přemýšlejí, co by byli ochotni dát za jediné párátko. Seznamujeme se s naším nejoblíbenějším člověkem na zemi, který nám nosí čerstvou kávu. Sdělujeme Jirkovi smutnou zprávu, že kávovar příští rok odjíždí do Švédska. Nealkoholický koktejl se zázvorovou limonádou je dobrý, ale chybí mu alkohol. Mrkvovo-oříškové muffiny ale zas prý patří k těm nejlepším, co jsem zatím dělala. Citrónovou polevu posypte trávou.

Rozhovory u zapnuté trouby o sentimentálních vzpomínkách i přidušených hádkách, když se nám kdysi na Balkáně kazily plány. Ozývají se klíče v zámku, a tak rychle do pokoje, kde na mě čekají dějiny Portugalska (skutečně mohl portugalský běžec zemřít ve Stockholmu na úžeh?).

Jednou to muselo přijít - lidé, kteří v posledních týdnech psali bakalářku, ji zdárně vytiskli, svázali a odevzdali. A pak byli unavení, vláční, ale spokojení. Stačilo jim málo k tomu, aby jim alkohol zamotal hlavu a aby si po delší době konečně zařádili. K těmto lidem jsme se přidali my, kdo se už pyšní nepříliš prestižním titulem bakaláře, a i další hosté. Jára, který se k nám přidal jen proto, že jsme mu připomněli, že nám zbývají poslední tři měsíce společného bydlení. Erasmáci a mezi nimi Belgičanka, před níž jsem musela Š. tak trochu chránit, protože kdykoli na ni přišla řeč, všichni muži se začali tvářit takhle.

V noci mají v mekáči jen zvláštní menu, v němž není McSmažák ani McFlurry. A tak jsme si dali obří párky v rohlíku, pro něž mají v jižních Čechách vlastní bizarní název (a párkinson to není), a smažák v housce, ze kterého by se najedli tři průměrně hladoví lidé. Je to tak trochu odporné, co si budeme povídat.